Nalákalo mě, že jsme dělali autorskou věc... 

(pokračování textu s úvodní strany)

Už jste se někdy v minulosti věnovala režii?

Tohle bylo poprvé, ještě nikdy jsem divadelní režii nezkusila.

Co vás na tom nejvíce bavilo?

Vymýšlet scénická řešení, jak to celé pojednat, aby to mělo logiku a řád. A také práce s herci a s rozvíjením jejich potenciálu. Ale celý ten proces byl pro mne v mnoha ohledech nesmírně inspirativní.

Ovlivnil vás manžel, který byl divadelní režisér?

Způsobem práce mne bezesporu velice ovlivnil, což je celkem pochopitelné, když jsem byla tak blízko celého procesu. V létě jsme jezdívali na dovolenou a on se tam připravoval na celou sezonu. Vždy nad texty dlouze seděl. Nikdy jsem se ho přímo nezeptala, jakým způsobem pracuje, ale pochopila jsem, že si text přehrává v hlavě . Že vidí celou scénickou situaci. Zároveň hledal nějakou myšlenku, která ten text přesahuje. Téma, proč hru uvádět. Práce na zkouškách pak také byla kapitolou sama pro sebe, vždy vycházel z herců a z toho, co mu nabídnou. Nebál se improvizovat. A takhle se k tomu také snažím přistupovat i já.

Měla jste obavy, když jste přijala naši nabídku?

Ano, měla jsem obavy. Doposud jsem takovou zkušenost neměla a nevěděla jsem, jestli toho budu mocná. Původně jsem nabízela, že pouze pedagogicky vypomůžu, ale už na té první zkoušce mě to chytlo tak, že jsem nakonec přijala odpovědnost za celé představení. Měli jsme na to taky relativně hodně času, i když zkoušek z objektivních důvodů ve výsledku mnoho být nemohlo. Ten dlouhý čas však pro mě byl přínosný, mohla jsem si mnoho věcí lépe rozmyslet a zpřesnit. Pro mne bylo také nesmírně zajímavé, že se jedná o autorskou věc, kterou ještě nikdo neinscenoval. To je vždycky výzva. Když děláte hru, která prošla mnoha divadly, tak je už nějakým způsobem ověřená , už ty cestičky jsou přeci jen vyšlapané, ale tady ne. Na jednu stranu to bylo trochu stresující, na druhou stranu mi to poskytovalo určitou svobodu. Velmi jsem také ocenila, že jsem na zkouškách mohla mít vedle sebe autora hry Oldu Janebu a mnoho věcí, i textových, jsme tím pádem spolu mohli neustále konzultovat.

Je pro vás těžší stát na jevišti jako herečka nebo dohlížet na hotovou práci jako režisérka?

Mám tendenci v publiku hrát s vámi, takže se vyčerpám ještě víc než ve svém vlastním představení.

Je něco co vás na práci s amatérským souborem překvapilo?

Určitě mne překvapilo nadšení, se kterým jsem se u souboru setkala. Na první zkoušce už měli pohádku postavenou v prostoru, oblékli se do kostýmů a v zásadě uměli text. Je obdivuhodné, že dobrovolně věnují svému divadlu tolik času i financí. Mimo jiné mne překvapila míra pokory a trpělivosti se kterou přistupovali k mým připomínkám a nárokům. Jsem opravdu nesmírně ráda za možnost vyzkoušet si také jinou disciplínu, než jen herectví. Je to pro mne lidsky i profesionálně velice obohacující zkušenost.

Cesta Markéty Doroty Kláry... 

(pokračování textu z úvodní strany)

Jaké jsou hlavní znaky barokního divadla?

Je pro něj typická velká míra stylizace. Herec má asymetrický postoj – představte si barokní sochy v kontrapostu, hraje frontálně a řeč doprovází gesty, která mají podtrhovat význam sdělení. Barokní herec hraje celým tělem, a to musí být v neustálém napětí. Herci se na jevišti nemůže stát, že jeho tělo povolí, že například spustí jen tak ruce podél těla. Zároveň je barokní divadlo narozdíl od toho současného nepsychologické. To zjednodušeně znamená, že každá emoce, kterou herec hraje, má být čistá a jasná a že nelze hrát více věcí najednou. Je to proto velmi náročné a vyžaduje to od herce maximální soustředění. V barokním divadle je kladen důraz na to, že herec je jen prostředníkem mezi divákem a hrou samotnou. Ten důraz na hlubokou pokoru herce se mi líbí.

Co tě tedy přivedlo k činohře, která nenabízí tolik intenzity, více taktizuje a psychologizuje?

Zlomový okamžik byla příprava činoherního muzikálu The Phantom of the Opera s mojí výjimečnou paní učitelkou angličtiny na gymnáziu. Od té chvíle jsem se činohry už nepustila a stala se součástí mého života.

Jaké divadelní postavy už ti zkřížily profesní život?

Již zmiňované muzikál Fantom opery. S divadelním souborem na gymnáziu jsme hráli Pirandellova Jindřicha IV. a měli jsme to veliké štěstí, že jsme s ním mohli vystoupit v Činoherním klubu. Na gymnáziu jsem také docházela do anglického dramatického souboru. Tam jsme hráli Hotýlek podle britského sitcomu od Johna Cleese The Fawlty Towers a zkrácenou verzi Kupce benátského. Také jsem byla zhruba tři roky členkou anglického souboru Prague Youth Theatre, což je poloprofesionální divadlo hrající v angličtině. Každý půl rok se udělala nová hra. Nakonec jsem účinkovala ve čtyřech z nich. Pohádka o statečné princezně je moje první činoherní hra, kde jsem celou dobu pracovala pod profesionálním vedením.

Narazila jsi během toho roku třeba na nějaké své limity? Otevřelo ti to nové možnosti sebevyjádření?

Bylo to obohacující, a nesmírně si vážím, že jsem to s vámi mohla prožít. Režii paní Mílové jsem si spojila s pocitem jistoty. Bylo pro mě důležité vědomí, že se vždy mohu opřít o její pokyny a rady, že má představu o tom, kam směřujeme. Do té doby jsem se setkala spíše s tím, že veškerá zodpovědnost za to, jak co zahraju je na mě, aniž bych vždycky úplně věděla, jak co zahraju. Vybavuji si, že jsem v průběhu zkoušek pracovala hodně s přijímáním toho, že musím hrát dále i přesto, že jsem věděla, že to stále není ono a že to není perfektní, ale že s tím nic v ten daný okamžik neudělám, protože na to potřebuji více času. Celkově jsem si asi uvědomila, že je normální nespěchat, s tím, že některé věci dojdou teprve později; že je to proces, který nějakou dobu trvá. Díky času a soustavné práci, kterou jsme na přípravu inscenace měli, jsem se tak mohla sžívat s postavou princezny Svatavy hezky kousek po kousíčku, což bylo příjemné.